Tričko MiG 21

Nový produkt

Tričko MiG 21 FISHBED.

Limitovaná série triček legendární stíhačky MiG 21, která létala po celém východním bloku přes 30 let. 

Sloužili na ní 4. generace pilotů a techniků a tímto se stala létající legendou. 

materiál: 100% bavlna

190g/m2

Více informací

Skladem

390,00 Kč Bez DPH

-100,00 Kč

Před 490,00 Kč

0.2 Kg

Přidat na seznam přání

Více informací

Mikojan-Gurevič MiG-21 (V kódu NATO "Fishbed") je sovětská nadzvuková víceúčelová stíhačka používaná od začátku 60. let dodnes. Byla používána letectvy více než 30 zemí a v několika z nich je stále ve službě. Bylo jich vyrobeno přes 10 000 ks, což z ní činí nejvíce a nejdéle vyráběný nadzvukový letoun. Zúčastnila se mnoha ozbrojených konfliktů, mimo jiné v arabsko-izraelských válkách či válce ve Vietnamu.

Sériová výroba byla zahájena roku 1959, ale zavedením do výroby vývoj letounu neskončil. Další změny konstrukce byly mj. ověřeny na stroji Je-66.

Letouny MiG-21 byly zařazeny do výzbroje armád více než padesáti států, v letech 19612005 byly i ve výzbroji Československé lidové armády a poté Armády České republiky. Licenčně se vyráběly v průběhu let 1963-1972 ve firmě Aero Vodochody.

MiG-21 navazuje na konstrukci experimentálních strojů Je-2, Je-4, Je-2A a Je-5 odvozených od MiGu-19. První let prototypu Je-4, s pilotem Sedovem se uskutečnil 16. června 1955. Konstruktéři během vývoje aplikovali trojúhelníkové delta křídlo, které zapadalo do koncepce a bylo výhodné při stoupání. Se zkušeným pilotem a vhodnou výzbrojí mohl být MiG-21 nebezpečný pro jakoukoliv moderní stíhačku. Při vývoji byl vytvořen i prototyp Je-6; ten byl sice v průběhu zkoušek zničený při havárii, při které zahynul i zkušební pilot Vladimir Nefedov, ale položil základy ke vzniku nového Je-66, na kterém bylo dosaženo dost rekordů potvrzených mezinárodní organizací FAI. Sériová výroba letounů, které byly během výroby upravovány a modernizovány pro aktuální potřeby začala v roce 1959. MiGy-21 se v SSSR vyráběly v Moskvě, Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) a v Tbilisi.

Nový sovětský stíhací stroj, porovnatelný s americkým F-104 Starfighter, či francouzskou Dassault Mirage III, byl první sovětskou konstrukcí, která skloubila vlastnosti klasického se záchytným stíhačem. První verze MiGu-21 mohly nést řízené střely Vympel K-13, které byly kopií amerických AIM-9 Sidewinder. Celkově však nové MiGy nebyly zprvu příliš úspěšné. Rakety K-13 se ukázaly být lehce vymanévrovatelné v boji, což se ukázalo hlavně během bojů na blízkém východě a ve Vietnamu. Navíc první sériová verze MiG-21F-13 neměla zabudovaný radar, což umožňovalo lety jen během dne a za dobrého počasí. Proto také docházelo k modernizacím.

Podobně jako jiná letadla konstruovaná jako záchytné stíhače i MiG-21 měl krátký dolet. Stroj měl navíc zprvu vestavěnou konstrukční chybu, která způsobovala, že po vyčerpaní 2/3 paliva, se těžiště letadla posunulo dozadu, což snižovalo jeho ovládatelnost a mělo i negativní vliv na výdrž ve vzduchu, která za dobrých podmínek nepřesáhla 45 minut. Delta křídlo, které sice zlepšovalo stoupavost, mělo za následek menší manévrovací schopnosti, až později byl tento problém odstraněn s použitím SPS (sduva pograničnovo sloja), což je vlastně ofukování klapek pro zvýšení vztlaku křídla v době, kdy pomalý pohyb vpřed nevytváří dostatečný vztlak. To má za následek dobrou ovládatelnost stroje i při nižších rychlostech.

MiG-21PF
Východoněmecký MiG-21PFM v muzeu Hermeskeil v Německu, 2004.

V rámci snahy vyrobit MiG-21 druhé generace, speciálně určený k vybojování vzdušné nadvlády za dobrého počasí, byly zkonstruovány dva nové prototypy: Je-7/1 a Je-7/2, které se do vzduchu poprvé vznesly 10. srpna 1958 a 18. ledna 1960. Byly přímými pokračovateli stroje Je-6T a také je poháněl motor Tumanskij R-11F-300, přičemž se lišily větším zádovým hřebenem a delším, o 16 cm širší trupem, kde byl instalován nový radar TSD-30T (RP -21M Safír). Pitotova trubice se přesunula ze spodní na vrchní část trupu. Aby mohla stíhačka vzlétat i z travnatých ploch, byla vybavena většími koly a upevňovacími body pro pomocné raketové motory, které usnadňovaly vzlet a po startu byly odhazovány. Tyto stroje neměly instalovány žádné palubní zbraně, přičemž Je-7 mohl nést 2 rakety K-13 (AA-2 Atoll) a osazen optickým zaměřovačem umožňoval použití neřízených raket.

Po sérii zkoušek, které byly ukončeny v květnu 1960, bylo rozhodnuto začít sériovou výrobu této verze pod názvem MiG-21P (Fishbed-D). MiG-21P byl vyráběn v továrně v Gorkém a stal se prvním představitelem MiGu-21 druhé generace.

MiG-21PF (Fishbed-D) se do výroby dostal v roce 1962. Zahrnoval zlepšení v oblasti kapacity palivové nádrže, mohl nést širší paletu zbraní a vylepšenou avioniku. MiG-21PF byl vyráběn ve velkých množstvích v letech 1962–1968 v závodech v Gorkém a Moskvě. Různá vylepšení se promítla do výroby verze MiG-21PFM (Fishbed-F). Směrové kormidlo bylo při tomto modelu zvětšeno ve snaze zvýšit podélnou stabilitu letadla. Bylo přepracováno umístění brzdícího padáku, který byl následně umístěn v kořeni směrového kormidla. Nejvýraznější úpravou bylo přidání systému SPS (sduva pograničnovo sloje - ofukování mezní vrstvy vzduchem odebíraným od kompresoru motoru). Pohonná jednotka byla stejná jako u MiGu-21PF. Přepracován byl i překryt kabiny, který byl nyní dvoudílný a otvíral se do pravé strany. Tato změna byla provedena v důsledku instalace nového vystřelovacího sedadla KM-1. Kromě obvyklé výzbroje sestávající z dvojice raket, mohly být na podtrupové závěsníky upevněné kontejnery s kanónem GS-23, ráže 23 mm a se zásobou 200 nábojů. MiGy-21PFM se vyráběly v Gorkém av Moskvě v letech 1964-8. Produkce byla směrována pro sovětské letectvo ale i na export. V Československu se tato verze vyráběla v licenci.

MiG-21FL byla verze vyráběna v licenci indickou společností HAL v letech 1966–1974. Prakticky šlo o MiG-21PFM s méně výkonným radarem R-2L. Tyto stroje mohly používat i rakety západní výroby jako např. francouzská "Matra". Další zlepšení vyústila do modelu MiG-21PFMA (Fishbed-J), jehož hlavním zlepšením byl nový radar RP-22 a vystřelovací sedačka s charakteristikami 0-0 (možnost opustit letadlo v nulové výši při nulové rychlosti). Zásoba neseného paliva byla menší, ale mohla nést přídavné nádrže, Pitotova trubice se přesunula mírně doprava. Výzbroj se skládala z raket R-3 a na podtrupové závěsníky mohl být instalován kanón místo přídavné nádrže. Průzkumná verze MiG-21R (Fishbed-H) vycházela z MiGu-21PF a své průzkumné vybavení nesla v kontejneru umístěném na podtrupovém závěsníku. K vlastní obraně nesl MiG-21R pár raket a měl instalovanou zvětšenou palivovou nádrž a dodatečnou avioniku v zádové oblasti, která se táhla od zadní části kabiny až po začátek směrového kormidla. Pod křídla byly přidány další 2 pylony, kde mohly být umístěny přídavné palivové nádrže. Výbava průzkumného kontejneru závisela na dané misi, na kterou byl MiG-21R nasazený. Mohla obsahovat fotografické nebo elektronické sledovací zařízení více typů. MiG-21R byl v letech 1965–1971 vyráběn ve velkých množstvích v továrně v Gorkém.


Sovětský MiG-21SP v muzeu Soesterberg, 2009.
MiG-21MF českého letectva

Třetí generace, vyráběná od roku 1968 začala produkcí verze MiG-21s. Modely třetí generace, počínaje od verze MiG-21s, přebraly většinu zlepšení, která byla zavedena na předešlých verzích. Šlo o instalaci palivové nádrže za kabinou (s kapacitou 340 l), překryt kabiny otevírající se do strany, čtyři pylony pod křídly, určenými k instalaci dvou 490 l odhazovatelných nádrží a dvou protiletadlových raket. Byla instalována nová pohonná jednotka - motor R-11F2S se systémem SPS a autopilot AP-155. Navíc byl instalován nový radar RP-22S Safír, spolu s optickým zaměřovačem ASP-PF, který nahradil starší PKI-1. Následoval MiG-21SM (M-modernizovaný), který byl poháněn motorem Tumanskij R-13-300 a vybaven palubním kanónem GŠ-23L, který byl uložen v trupu, na rozdíl od předešlých verzí, které ho měly uložené ve výstupku po trupem. Tato verze vznikla především na základě zkušeností získaných během bojů na blízkém východě, kde se MiGy-21 vybavené pouze raketovými střelami neosvědčily. Byl instalován nový zaměřovač ASP-PDF, se zrcadlem zabudovaným do krytu kabiny. Výzbroj se skládala z raket R-3T nebo R-3R, bomb a neřízených raket. Zásoba paliva byla snížena. MiG-21SM byl vyráběn pro sovětské letectvo v továrně v Gorkém od roku 1968 do 1974 a to ve velkých množstvích.

MiG-21M byl verzí odvozenou od MiGu-21SM, ale se slabším radarem RP-21MA, méně výkonnými motory R-11F2S-300. Kanón byl stejně tak zabudován do trupu a tak mohla být pod trupem nesena přídavná nádrž. MiG-21M byl vyráběn jen v závodě "Znamja Trudy" v letech 1968–1971. V roce 1971 získala Indie licenci na výrobu, přičemž první sériový stroj dodali indickém letectvu v roce 1973. Výroba ve firmě HAL trvala do roku 1981. Model MiG-21MF(Fishbed-J) byla v podstatě verze MiG-21M s novým motorem Tumanskij R-13-300 a radarem R-22 Safír 21. Množství neseného paliva bylo omezeno, ale mohl nést přídavné nádrže, které prodloužily dolet. Výzbroj se skládala z integrovaného kanónu GS-23L a různých typů bomb, neřízených a řízených raket a raketových bloků, které byly převáženy na čtyřech pylonech po křídly. MiG-21MF se vyráběl v letech 1970–1974 hlavně k exportu v závodě v Moskvě a v roce 1975 závodě v Gorkém. Verze MiG-21MF sloužila ve velkých počtech i v Československu a byla sériově vyráběna v Indii firmou HAL. MiG-21MT byl upravenou verzí MiGu-21M, od které se odlišoval větší zásobou neseného paliva v nádrži za pilotní kabinou. V Moskevském závodě bylo v roce 1971 celkem vyrobeno jen 15 MiGů-21MT. Byl považován za přechodnou verzi.

Až později byl typ nahrazován novými stroji MiG-23 a MiG-27, které byly univerzálnější. Ale až příchod typu MiG-29 znamenal kvalitní náhradu manévrovatelné stíhačky za MiG-21, která se mohla porovnávat s americkými typy.

Poslední generace

MiG-21bis polského letectva

MiG-21SMT (Fishbed-K) byl první verzí této generace. Ve skutečnosti šlo o křížence modelů MiG-21M a MiG-21MT. Z MiGu-21M byl použit trup a výzbroj, z MiGu-21MT motor R-13F-300 a identická kapacita palivových nádrží. Jelikož rozměrná palivová nádrž za kabinou způsobovala nestabilitu, byl její objem zmenšen na 300 l, čímž se snížil i dolet. Tato verze byla lehčí díky použití titanových součástí, ale byla považována za přechodnou verzi dokud nebude dostupný motor Tumanskij R-25-300. Vyráběl se v závodě v Gorkém v letech 1971-2. Po ukončení bojů na středním Východě bylo jasné, že se všechny vzdušné boje odehrály v malých výškách. Byla tedy zapotřebí silná, obratná a dobře vyzbrojená stíhačka s velkou zásobou neseného paliva. Tyto požadavky vyústily do nové verze MiGu-21 určené k boji v malých výškách ve velké rychlosti. MiG-21 bis (Fishbed-L) byl vybaven novým motorem R-25-300. Změny se dotkly i avioniky, přičemž byl nainstalován nový radar, čímž letadlo získalo schopnost působit i za nepříznivého počasí. Výzbroj se skládala z kanónu GŠ-23L, raket R-55 (AA-1 Alkali) a R-60M (AA-8 Aphid), která měla dvojnásobný dolet ve srovnání s dříve používanou R-3S. MiG-21bis se vyráběl v závodě Gorkém v počtu 2 030 ks a do služby začal být zařazováním v roce 1972. V roce 1974 začala jeho sériová výroba v Indii firmou HAL a trvala až do roku 1987, přičemž bylo vyrobeno 200 ks. Existovala i upravená verze MiGu-21bis s označením "Fishbed-N", která měla zabudovaný motor R-25 s nižší spotřebou a vylepšenou avionikou. Novým byl i palubní systém přistávání podle přístrojů (ILS) "Poljot".

Dvoumístné modely

Polský MiG-21U v muzeu Deblin.
Československý MiG-21US, září 1991
Srbský MiG-21UM na základně Batajnica

MiG-21 se radikálně odlišoval od všech předešlých dlouho používaných strojů v SSSR. Proto vznikla silná potřeba vyvinout dvousedadlovou verzi pro výcvik nových pilotů. V listopadu 1959byl jeden ze sériových MiGů-21F-13 upraven přidáním druhého sedadla. Kokpit nového letadla byl chráněn celistvým překrytem kabiny, který se otevíral do pravé strany. Tato první dvousedadlový verze, označovaná jako MiG-21U (Mongol-A), byla poháněna motorem R-11F-300, ale neměla žádný radar ani pevnou výzbroj. Také ale existovala možnost umístit pod trupzávěsníky s kulometem ráže 12,7 mm.

Prototyp této verze poprvé vzlétl 17. října 1960 a následně se vyráběl ve velkých množstvích v závodě v Tbilisi v letech 1962-66. Stroje pro export byly vyráběny v závodě v Moskvě v letech 1964-68. Stejně jako v případě jednosedadlových MiGů-21, byl i dvousedadlový MiG-21 postupně upravován, aby si piloti zvykli na rostoucí výkony letadla. Tak se zrodila druhá generace dvoumístných MiGů-21, která se lišila ve dvou zásadních ohledech: bylo zvětšeno směrové kormidlo, což znamenalo přesunutí brzdícího padáku do kořene směrového kormidla a byl instalován nový motor R-112S-300, který měl instalovaný systém SPS. Stejně jako předtím nebyl instalován žádný radar. Tento model byl označen jako MiG-21US (Mongol-B) a oproti svému předchůdci také nesl větší zásobu paliva a měl nové vystřelovací sedačky KM-1. Na vrchu kabiny byl sklopný periskop, umožňující učiteli kontrolovat činnost žáka. MiG-21US se vyráběl pro SSSR ale i na export v závodě v Tbilisi v letech 1966–1970.

Posledním modelem dvoumístných strojů byl MiG-21UM, který byl zvenčí v podstatě totožný se svými předchůdci. Změny se dotkly vybavení a avioniky (nový autopilot a palebný systém). Pod křídla byly instalovány 4 závěsníky. Vyráběl se v Tbilisi od roku 1971, kde ve výrobě nahradil předešlou dvoumístnou verzi.

Modernizační programy

Rumunský MiG-21 Lancer

MiGy-21 jsou i přes své stáří stále všestrannými letadly, omezení jejich použití v moderním leteckém boji je způsobeno zejména zastaráním jejich palubní elektroniky. Dodnes se používá okolo 3 300 kusů těchto letadel, které existují asi ve 30 variantách. Několik zemí, které je vlastní se proto pokoušejí o jejich modernizaci.

  • MiG-21-93: tato verze byla navržena v rámci Ruska. Rozdíl spočívá v instalaci stejného dopplerovského radaru jako má MiG-29. Díky novému radaru a nové avioniky mohou být neseny moderní zbraně a rakety. Novinkou je i instalace inovovaného řízení, head-up displeje a přilbového zaměřovače.
  • MiG-21-97: má stejné vlastnosti jako předešlá verze, navíc má instalovaný motor Klimov RD-33 se zlepšenými vlastnostmi.
  • MiG-21 LanceR: byl navržen rumunskou společností Aerostar ve spolupráci s izraelskou firmou Elbit Systems. Tato verze je navržena speciálně pro útoky na pozemní cíle s použitím naváděných raket a jiné řízené munice. Existuje v dalších dvou verzích, a to: k vybojování vzdušné nadvlády (MiG-21 LanceR C) nebo v cvičně-bojové verzi (MiG-21 LanceR B). Hlavní změnou je nový radar Elta EL/M-2032, přilbový zaměřovač Elbit DASH, a možnost nesení střel Rafael Python III a Mica II.
  • MiG-21-2000: byl navržen společností IAI (Israel Aerospace Industries), s použitím skleněného kokpitu, nové avioniky a výzbroje, díky kterým nezaostává za západními typy stíhaček.
  • MiG-21 Bison: je nejvyšší verzí modernizace MiGu-21. Je vybaven radarem "Kopyo" od společnosti Fazotron, který umožňuje sledovat 8 cílů současně. Podle informací z prostředí výrobce této verze - společnosti "Sokol" z Ruska - je MiG-21 Bison srovnatelný s prvními modely amerických stíhaček F-16A.

zdroj: Wikipedia

Recenze

Napsat recenzi

Tričko MiG 21

Tričko MiG 21

Tričko MiG 21 FISHBED.

Limitovaná série triček legendární stíhačky MiG 21, která létala po celém východním bloku přes 30 let. 

Sloužili na ní 4. generace pilotů a techniků a tímto se stala létající legendou. 

materiál: 100% bavlna

190g/m2

30 dalších produktů ve stejné kategorii:

Zákazníci, kteří si koupili tento produkt, koupili také: